Listopad 2012

Holocaust

30. listopadu 2012 v 21:19 Kreslím
Přiřazeno k TT samota
K tomuto tématu se vyjádřím poněkud jinak a to malbou... V dnešní době už nemůže nikdo zažít takovou samotu, jako lidé za 2 sv. války. Už asi 3 roky se o tuto dobu velice zajímám, hlavně čtením knih, ale i sledováním dokumentů např. těm na primě, jak dávají vždy šíleně ráno... Víte co byla dřív ta neskutečná samota? Když vám mámu odvezli do Osvětimi, tátu zastřelili a sourozence vám zlikvidovali v Chelmnu a zbyli jste jen vy, úplně sami, neměli jste nikoho, tedy až na plyšového medvídka, kterého jste pevně svírali v náručí, jelikož od byl poslední, kdo vám zbyl.. To byla samota, to když jste neměli nikoho, komu byste se mohli vyplakat na rameno.. Brr nechci ani pomyslet na to, co ty lidi cítili.... A vy si stěžujete že nemáte super novej mobil, tablet, oblečení co se teď nosí, ale oni měli jiné starosti, buďte rádi že žijete v této době a že nikdy nezažijete tu samotu, kterou oni zažívali...

Chemické pokušení

22. listopadu 2012 v 20:38 Ostatní
Jednoho dne mi dala mamka zkumavky, takovou pěknou sadu asi z 80. let. Vystavila jsem si je na poličce a koukala na ně. A dnes jsem konečně vymyslela, co s nimi. Popadl mě chemický amok, nutně jsem se potřebovala odreagovat, takže jsem v 8 hodin večer vzala anilinky, impro-stativ, zkumavky a foťák. Zkoušela jsem to nafotit, fotky nic moc, ale i tak mě těší...

Táta

21. listopadu 2012 v 17:59 Moje bláboly
Už to ze sebe musím nějak dostat, trápí mě to už dlouho a potřebuju se s tím někomu svěřit, vypsat se z toho.

Když jsem byla ve 4. třídě, můj táta ležel v nemocnici. Lékaři mu zjistili rakovinu, věřila jsem že ho vyléčí, testovali na něm nějaké švédské léky, které by měly léčit rakovinu a můj táta by měl být mezi těmi šťastlivci, které zachrání mezi prvními. Ale zázrak se nekonal, místo toho můj táta chátral, ležel v nemocnici a ze začátku byl samá srandička, prostě dělala že nic, asi proto aby nás nestresoval. Pamatuji si, jak jsem do nemocnice nechtěla jezdit, protože to tam na mě nepůsobilo dobře, přecijenom malá holka mezi lidmi co umírají, to se podepsalo i na mé psychice, takže jsem po takových návštěvách někdy ani nešla do školy a ležela jsem celý den v posteli...

Měsíce ubíhaly a sem tam nám půjčili tátu domů. Bydleli jsme na vesnici a na zahradě jsme měli obří lípu, táta ji miloval, vždy pod ní sedával a já s ním. Povídali jsme si o letadlech, o vesmíru, o UFO, o technice, můj táta měl takové věci moc rád.. Tenkrát jsem ještě tolik nechápala, jakou námahu mu způsobuje každý pohyb a tak jsem si vždy přála jediné, aby si se mnou vyráběl něco ze dřeva, měli jsme doma spoustu nářadí a podobných věcí, dodnes mám dokonce jeden z výrobků, rozcestník na kterém je napsáno "kuchyň" a "obívák" . Jenže tátovi nebylo čím dál časteji dobře a tak mi vždy řekl, že si něco vyrobíme jindy. Taky to bylo proto, že mu chyběli krevní destičky a například takové říznutí pilkou by znamenalo vykrvácení.

Jednoho dne tátu bolelo břicho a tak jsme ho odvezli do nemocnice a už tam zůstal. Jezdili jsme za ním každý den, pamatuji si na to když mi mamka řekla ,,Dej tátovi ruku bude moc rád" , to už byl pod tak silných tlakem prášků, že vnímal jen něco a to podání ruky mu vykouzlilo úsměv na tváři, možná naposledy. Návštěvy už nebyly veselé, nebylo se čemu smát, ani táta se nesmál, už ani pomalu nemluvil, ale věděla jsem jak byl pyšný na to, že hraju na housle a jaké pěkné mám známky ve škole. Ale nepochválil mi to, nešlo mu to, ale vím že na mě byl hrdý, jelikož když byl ještě zdraví, každému o mě vyprávěl.

Přišel pochmurný podzim a já byla na víkend u sestry. Ten den jsme byli s ní a s jejím přítelem v restauraci ve městě kde ležel táta, tak jsme ho byli navštívit. Poté jsme šli na jídlo a užívali večera. Ráno jela mamka s bráchou za tátou do nemocnice, ale ten už tam nebyl, večer, chvilku po naší navštěvě umřel. Ale to jsme se sestrou nevěděli, do rána jsem totiž spala, společně s mojí druhou sestrou u ní. Seděli jsme u televize, když tu náhle zazvonil telefon, sestra odešla v slzách do vedlejší místnosti a já a má druhá sestra jsme hned pochopili co se děje... Celý den jsme probrečeli jedná druhé v náruči společně s příteli mých sester... Seděli jsme a věděli, že je konec, že to nevrátíme....

Toho dne nás odvážela sestra domů. Když jsme dorazili vzpomněla jsem si na jedinné a to na to, že právě teď můj táta letí concordem (letadlem které obdivoval) do nebe a že tam bude s dědečkem sedět v nebeské hospodě a pít pivo, mít se dobře, zdravý a nezničený léky a že se tam nahoře za nějaká ty léta potkáme a už nás nic nerozdělí...

Návod na Radioaktivní čínskou polévku

14. listopadu 2012 v 21:02
Můj úkol na ČJ
zadání: návod
Seděla jsem a přemýšlela o čem napíšu návod. Chtěla jsem napsat něco zajímavého, návod na ptačí budku by nikoho nebavil. Seděla jsem a přemýšlela, pomalu jsem chtěla vzít nějakou příručku a opsat ji a pak se to stalo, žárovčička v mé hlavě se rozsvítila a nápad byl na světě!
A co jsem tedy vymyslela? No přeci návod na starou dobrou čínskou polévku. Není to nic jednoduchého, je to doslova alchymie!

Potřebujeme: 1 balíček čínské polévky za 3.90,- , horkou vodu, talíř, chemický ochranný plášť, plynovou masku, protiatomový kryt, dobrou náladu a odvážnou povahu.

krok 1. příprava
Nejdříve se ujistěte, že jste zavřeli dveře do protiatomového krytu, aby neunikla případná radiace. Oblečte si oblek a nasaďte plynovou masku. Do rychlovarné konvice dejte ohřát vodu, vždy na mililitr přesně, kolik je uvedeno na obale polévky. Vyčkejte až se voda ohřeje, mezitím si můžete zatančit třeba kozáčka, na odlehčení situace. Nyní si na kuchyňkou linku položte talíř. Doufám že vám nemusímpřipomínat že by měl být přesně ve středu pracovní plochy. Poté rozbalte vámi zvolenou čínskou polévku a obsah sáčku vysypte do talíře.. Měly by vám také vypadnout 2 sáčky. Jeden s radioaktivně oranžovou barvou tekuté konzistence a v druhém by měl být jakýsi prášek. Je tedy dobré udělat test na radioaktivitu a přítomnost drog. Když máte a obavy se nepotvrdí, můžete s čistým svědomím vysypat sypký obsah sáčku na nudle. Poté opatrně rozstřihněte druhou přísadu, čínský olejíček do polévky a vylijte ho také na nudle, pokud možno do poslední kapky. Voda je už také připravena, proto můžete přejít k dalšímu kroku

krok 2. zalití polévky
Je to tady, dlouho očekávaná chvíle nastala, již za pár minut bude vaše polévka připravena ke konzumaci. Když si uvědomíte, jakou cestu zdolala až z číny, kolik zeleniny bylo rozsekáno na kousky a usušeno, kolik zvířat bylo rozsekáno na kousky a usušeno, skoro se vám ji nechce jíst. Ale už se stalo, nedá se to vrátit, olejíček už je na nudlích a když je olejíček na nudlích, není cesty zpět! Vemte tedy rychlovarnou konvici a pomalu se přibližujte k talíři. Nezapomeňte na svou bezpečnost, proto nebuďte příliš horlivý, jelikož když začnete lít vodu, z talíře začne soupat pára a mohli byste se opařit. Dobrá jdeme na to. Nakloňte konvici, nejdříve mírně a poté stále více naklánějte, do té doby, než bude voda spokojeně plavat v talíři. A máte hotovo! Tedy skoro!

krok 3. vyčkání a odměna
Nyní musíte na 4 minuty talíř zakrýt nějakou deskou, aby nudle změkly. Zatímco nudle budou měknout, připravte si stolování, složte si z ubrousku origami, lžíci vyleštěte do podoby zrcadla a na stůl si dejte sváteční ubrus, který vždy míváte na vánoce. Přesně po 4 minutách můžete polévku začít konzumovat. Doufám že vám můj návod pomohl a že vám tento pohled na přípravu činské polévky navždy změnil život!

Může to být?

Rasismus

5. listopadu 2012 v 21:06
Můj článek není takovým typickým článkem, článkem jaký byste čekali. Ale já se nerada přetvařuji, stojím si za svým názorem a jen tak od něj neupustím. A o čem chci psát? O svobodě slova!

Ve štredověku se jim říkalo ,,kočovníci", ale nechali si říkat cikáni a byli na to hrdí, byli hrdí ná svůj národ, na národ křižující celou Evropu. Bavili lidi kejklířskými a kaskadérskými kousky. Cestovali z jedné vsi do druhé, sem tam se dokonce zastavili na královském dvoře, aby ukázali svůj um těm nejvýše postaveným. Měli rádi život a nestěžovali si na něj. Nekradli a to, že jim práce nevoněla, to se dá přehlédnout.
Dokázali vykouzlit úsměv na tváři sebejakého morouse, pobavit tu nejpyšnější ženu, rozesmát nemocného starce a pobavit děti chudých dělníků, pracujích na panském poli.

V první republice se jim říkalo ,,tuláci bez práce", to jak se chovali, to nevím, přecijenom jsem v té době nežila, vlastně ani moje maminka ne a babička, ta měla jistě jiné starosti, než pozorování toho, co dělají rómové. Čas plynul a přišla 2. světová válka, Hitler se rozhodl svět očistit od podlidí, chtěl aby celému světu vládli nadlidi. Podlidi pro něj byli Židé,ano ti nešťastníci pronásledování již několik století, ale v celku malé procento těch, kteří Hitlerovi vadili byli i Rómové. A možná v právě v té době se z těch veselých kočovníků stal nenáviděný národ. To jaký člověk je, to má prostě v krvi a v genech, nikdo to nezmění.
Když se na to podívám z dnešní doby, z doby které vládne technika, z doby která nedává člověku jinou možnost než žít podle takových norem, kterých už se člověk drží, aby nevyčníval, je docela těžké, zapadnout, když vypadáte jinak, chováte se jinak....
Jenže nedělejme z romů svatoušky, ovšem nedělejme z nich odpad společnosti, koukněte se jak vyrůstají jejich děti. Většina rodin má několik dětí, přičemž ani jednomu nemohou dát to, co by potřebovalo. Dětí si nevšímají a ty pak chodí ven se staršími kamarády a učí se všem kouskům, které jsou dle jejich mínění nezbytné. Mezi běžné schopnosti mládeže tedy patří ukradnutí žvýkaček z obchodu, zmlácení mladšího, nadávky všeho druhu a když jsou starší naučí se i vykrádání aut, přepadávání lidí kvůli pár drobným a kouření a alkohol, to je na denním pořádku od raného věku.
Není to tím, že oni sami jsou špatní, ale prostředí ve kterém vyrůstají není vyhovující pro život dospělého, natož na výchovu dítěte, které potřebuje vidět základní hodnoty života v jiných barvách. Neučí je lásce, slušnosti, pokoře, toleranci, zdvořilosti, zkrátka tomu, co nám přijde jako něco samozřejmého.Nevidí ve svém okolí jediný náznak gentlemanství, vychovanosti a proto jim to přijde u ostatních dětí jako něco divného.
Vlastně to, co o nich lidé říkají je pravda, akorát se o tom nesmí mluvit nahlas, oni za to přeci nemůžou, že? Člověk si rodiče nevybírá, ale rodiče by měli mít rozum a vědět, že 8 dětí jen těžko vychovají v podmínkách v jakých žijí. Kdyby si pořídili 3 děti a věnovali jim veškerou péči a čas a neměli jedno dítě za druhým, nemusel by náš stát být plný předsudků.
Jenže mě kolikrát stačí zapnout zprávy a co nevidim. Nějací lidé objíždí vesnice, zastavují se u důchodců a vydávají se za někoho, kdo přijel seniorům pomoci. Jenže zlatá slova kolikrát staříky omámí natolik, že si nevšimnou toho, jak jim někdo rabuje dům, zatímco na zahradě řeší něco ohledně kanalizace s podvoníkem z "úřadu". Když pachatele chytí, vycenzurují jim v televizi obličeje, ale barvu nezmění a každý hned vidí, příslušníky jistého národa v plné kráse a domyslí si, jak moc jsou asi nevinní. Ale to není jeden jediný příklad, kvůli kterému bych hned mohla někoho odsoudit. Jestliže ale vidíte snad obden něco podobného, nebo i horšího, začne vám to v té hlavě šrotovat a hned vám je jasné, jak to je se zbytkem, který se do televize nedostal.
Ale abych nemluvila jen o tom, co jsem kde slyšela a co jedna paní povídala, no znáte to, tak by se docela hodilo přidat něco z vlastního života.
Sestřin přítel má starý mlýn a vedle něj stodolu, kde se občas povalovali nějaké ty kovové součástky do aut. K jeho překvapení jednou ráno přišel na dvůr a světe div se, chybělo mu tam spoustu věcí. Jak staré, dobové artefakty které měl připravené k renovaci, tak součástky do aut, které měl nachystané na to, že díky nim ožije nějaké to auto. Jenže teď, teď tam ty věci nebyli. Řekl si, že na to přijde a že následující noc přečká ve stodole a bude čekat, zda-li si zloději přijedou pro věci, co tam zapomněli. Noc plynula a kde nikdo, tu nikdo. Ráno tedy odešel, aby dospal to, co zmeškal čekáním na nic.
Dopoledne šel do mlýna a že si půjde něco spravit. K jeho údivu tam ale nebyl sám, v mlýně zrovna přebírali věci na to, co se hodí a co ne, romové. Když jim řekl že zavolá policii, věděli že je zle a chtěli utéct, to se jim ale nepovedlo. Když sestřin přítel volal polici, řekli mu, že přijet nemůžou, že maj všechny auta u silnic a ať počká. Nějak jsme nepochopili, jak jako má počkat, měl snad zlodějům nabídnout kafíčko a koláčky, které by samozřejmě na místě upekl, aby se jim dobře čekalo? No musím říct, že to čekání zvádnul, ale zloději z toho vyklouzli bez trestu, protože prý škoda nebyla nad 5 000,-.
Vlastně nevím co k tomu říct, všechno jim projde. Když jdu parkem, řvou na lidi ,,Hlavy bilý, co si myslité?" a vy? Vy musíte jít a nic neříkat, poněvadž nesmíte těmto lidem překazit zábavu, to se přeci nedělá. Ale když bych já s kamarádkou seděla v parku a řvala na ně ,,Cikáni hnusný" a vyšperkovala bych to sprostými slovy, asi bych se domů vrátila celá od krve a zbitá, protože jsem rasista. Jistě říkat bych to neměla, ale není to rasismus, když jsou zlí oni na nás? To není špatné, když nám ubližujou? Když rom zbije bílého, to se může, ale když byste zbili roma, budete nejspíš za největšího rasistu pod sluncem, ale to že vám třeba před tím nadával a ublížil vám, to je každému jedno, vy na něj přeci nsmíte šáhnout jenom proto, že má jinou barvu kůže!
Máme vlastně nějakou svobodu slova, když nemůžeme říct slovo "cikán", když si musíme nechat líbit "opačný rasismus" a nesmíme ani kváknout? Rozhodně ne... Ale tohle se asi nikdy nezmění, vlastně přemýšlím, proč Bůh vytvořil různé rasy lidí, akorát vznikají rasistické narážky jak z jedné strany, tak z druhé, a dobro, o které by Bohovi mělo jít to tu rozhodně nepanuje...
Na závěr chci ale připomenout, že například v našem městě žijí tyto rodiny slušně. Děti chodí do školy a rodiče pracují. A tak to není jen u nás, ale bohužel těch míst zase není tolik, takže to na romy bohužel vrhá špatný stín a všichni je házejí do jednoho pytle..