Duben 2013

Pád jeřába

24. dubna 2013 v 22:13 Moje bláboly
Můj úkol na sloh. Prosím o hodnocení. Mělo to být téma pohádka pro nehodné děti, ale asi jsem se rozepsala úplně jinam :D

Pád jeřába

Venku právě pršelo, kapky deště tancovali na střeše školy a vydávali různorodé zvuky. Děti se koukali z oken a pozorovali tu náhlou melu, co se venku seběhla. Napjatě stáli před okny, ukusujíc svačiny tleskali pokaždé, když se zablýskalo a vydešeně couvli o krok dozadu pokaždé, když se ozval burácívý hrom. Když už se zdálo, že je od oken nic nedostane, ozval se zvonek, který dával žákům najevo to, že přichází další hodina. Sotva dozvonilo, otevřeli se dveře a v nich stála paní profesorka Nagotová. Vyučovala zde na škole japonštinu a měla pověst dámy, která má respekt a zároveň ji děti mají rády. Žáci se zamručením odešli od oken a přešli ke svým lavicím. Taková parádní bouřka a oni se musí učit. Ale nedalo se nic dělat, paní Nagotová je neúprosná, běda tomu, kdo ji neposlechne.
DSC_2255

V zajetí černých růží kap. 1.

1. dubna 2013 v 13:02
Ahojte, tak jsem se rozhodla něco sepsat. Nebudu to nazývat knížkou protože vím, že to nikdy nedopíši, tak to nazvu dejme tomu příběhem na pokračování. Poprosila bych vás abyste si nejenom přečetli, ale napsali i nějakáý nmázor, co zlepšit, co je dobré a co ne. Velmi mi to pomůže, zlepšit se v psaní.


Ulicí, na kterou dopadá jen nepatrné světlo z pouličních, napůl nefunkčních lamp, prochází mladá dívka. Klop, klop, ozve se pokaždé, když se její podpadky dotknou chodníku z dlažebních kostek. Halí se do kabátu, ruce se snaží ohřát neustálým třením o sebe, zapomněla si rukavice, to že jí to zachrání život jí asi nenapadlo, ale osud si holt vybírá, komu štěstí přidá na úkor někoho jiného. Už je skoro doma, ještě jedna ulice a na rohu zahnout, zná tu cestu nazpamět, vždyť tu chodí každý den.
Náhle se začne ozývat další klop, klop, klop, ale ten zvuk nevydávají její boty, pociťuje, že osoba za jejími zády zrychluje, zvuk podpatků se ozývá čím dál rychleji, pochopí, že je zle, ale to už ji neznámá osoba, která, zdá se vystoupila z šera, drží okolo krku, dívka na nic nečeká a onu neznámou škrábne, co nejsilněji to jde, s tím asi útočnice nepočítala, s tím že se napadená bude bránit, jak primitivní. Vyjekne a uvolní své sevření, hodí po dívce černou růži kterou vytáhne ze své kabelky. Z hlavy ji zklouzne šátek a její vlasy v rychlém běhu od místa činu vlají ve větru.
Černá růže zůstala ležet na chodníku až do rána, dokud ji někdo nesebral a nevyhodil do odpadkového koše, aniž by tušil, že na tom stejném místě mohla to ráno ležet nenápadná hnědovláska v tratolišti krve. Někdo také uklidil šátek, který se uvolnil z vlasů té proradné blondýně, která si chtěla své trápení, hněv, zlobu vybít na nevinné. Ale nestalo se, místo požitku ze smrti si z noční procházky odnesla rozškřábanou ruku, nyní už plnou hojících se ran.