Moje bláboly

Mít či být?

9. září 2014 v 16:18

Mít či být, to je otázka, na kterou nelze jednoduše odpovědět a říci, co je správně.



Někdo rád zainvestuje 10 tisíc s tím, že pojede na úžasný výlet do cizí země za poznáváním cizí kultury a památek. Někdo oponuje s tím, že ten týden v cizině je sice fajn, ale nic hmatatelného vám nezbude. Lepší je koupit si nový notebook, mobil,...

My prostě nekomunikujeme!

22. června 2014 v 7:38
Ráda bych se vyjádřila k tématu, které je dnes dosti aktuální.

Mobilní telefony, tablety a jiné ,,přenosné věci s internetem" nám ničí přirozenou komunikace mezi lidmi.
Děsí mě, že když přijdu na autobusovou zastávku, všichni se jen dívají do mobilů a nepovídají si mezi sebou.

Ale teď vážně, vraťme se do doby, kdy byly mobily ještě k pouhému zavolání, popř. na něm bylo pár her. Nepamatuji si, že bych v té době přišla na zastávku a lidé se vesele družili, vyprávěli vtipy naprosto neznámým osobám, které v životě neviděli.
Ne.
Pravděpodovně seděli na lavičkách, metr od druhých, nebo stáli u silnice a kouřili cigaretu. Někteří si četli, povídali si, ale jen se svými přáteli, které dobře znali.
Uznejte, že pokud by za vámi i v té ,,lepší" době přišel cizí člověk a dal by se s vámi jen tak do řeči, vaše nejtemnější část mozku už by v něm viděla někoho, kdo vás na další stanici bude pronásledovat, a pak vás přepadne. Nebo byste v něm viděli opilce, který bude za chvíli přidat ,dvacáka" na pivo.

Někdo by možná namítl, že dnes místo toho, aby se děti ve škole soustředili na hodinu, tak si hrají na mobilu. A opět, v čem je to horší než to, že si někdo kreslí, někdo spí a někdo kouká z okna. Prostě když mě ta hodina nezajímá, zabavím se jinak, ať už s mobilem nebo bez (podle kreseb v mém sešitu jasně poznáte, jaké předměty mě nebaví a že nemám chytrý telefon).
Anebo se snad studenti mají o hodině začít mezi sebou nahlas bavit? Tak si to prostě napíší přes mobil.
Nechci se nijak těchto činností zastávat, ale tak to prostě je, seberete jim mobily, najdou si něco jiného. Tím že člověk nebude mít schovaný za penálem o biologii mobil se z něj náhle nestane zarytý fanoušek přírodních věd. Jen si vymyslí něco jiného.

Nebaví mě ten trend, kdy když máte chytrý telefon, tak jste automaticky závislí na facebooku a neumíte se jinak zabavit. Ten, kdo se umí vyřádit i v něčem jiném, ten si prostě jde kreslit, zasportovat bez ohledu na to, jaký mobil má. A ten, kdo sedí u mobilu celý den, ten by prostě nic jiného stejnak nedělal, jen by přesedl k počítači či k televizi a nudil by se dále. Nechci samozřejmě někoho odsuzovat, ale myslím si, že tak to prostě je.

Nevidím tedy v chytrých telefonech žádnou zkázu lidstva a pokles komunikace, lidé se spolu nebaví už pěknou řádku let, není to tím, že máme telefony, nebylo to tím, že se začali vydávat noviny, které si lidé v autobusech četli, nebylo to ani ničím jiným. Zkrátka a jednoduše, pokud si chcete povídat, máte snad přátele, a ti, pokud jsou opravdoví, tak rádi mobil schovají do kapsy, vyrazí s vámi na pizzu a dokáží s vámi konverzovat i bez používání emotikon.

Schluss

VLOG: Takový ten pocit, když...

8. června 2014 v 12:00
Tak jsem se rozhodla, že na téma týdne "Takový ten pocit", natočím video, snad se vám bude líbit :D

Raporrti - Jutela

7. června 2014 v 18:55
Na obrazovkách televize se objevuje muž ve středních letech, tmavovlasý, strniště, knírek, modré oči, celkem sympatický. Promluví a já ihned poznávám onen hlas. ,,Vážení kappaleté, dovolte, abych vás přivítal v bloku číslo 1. Možná jste trošku zaskočeni tím, kde jste a co se děje, ale to je u vás, začátečníků, pochopitelné", takže jsme tu přecijenom všichni poprvé, domýšlím si.
,, Mé jméno není podstatné, ale mohu vám prozradit, že jste byli vybráni pro jeden z nejnadějnějších programů současnosti. Muž a žena z každé země Evropy, možná právě díky vám budou nalezeny odpovědi na zásadní otázky týkající se lidského života."
Bla, bla, bla, kecy. Bylo vidět, že nás ten muž jen krmí propagačními bláboly, které jsou z poloviny výmyslem. No zdá se, že mu jeho projev ale většina lidí naprosto zobala z rukou, zaujatě hleděli na obrazovku a naslouchali. Tedy až na pár vyjímek, například drobná holčina stojící o pár uliček ode mě. Ta drze protáčela panenkami a dávalo najevo svůj nesouhlas s mužem na obrazovce. A o kousek dál stál brýlaty chlapík, který se místo pozorného poslouchání rozhlížel po konstrukci kupole.

Raporrti - Dopis

15. května 2014 v 18:15
V koupelně bylo nesnesitelné ticho od té doby, co se rádio roztříštilo o dlaždičkovou podlahu poté, co jem ho omylem schodil, když jsem se oblékal do županu. Vlatně něco slyším, jsou to ale jen poslední kapky vody, které dopadají do sprchového koutu. Možná bych to měl nechat opravit, jak to rádio, tak tu netěsnící sprchu, ale tento plán ztroskotá vždy u kroku číslo jedno, najít telefonní číslo na opraváře.
A tak stojím u umyvadla, oblékám se do pyžama a přemýšlím, jestli se mám oholit nebo si mám nechat narůst strniště. Už beru do ruky gel na holení, když tu náhle slyším zvonek. Pomyslím si, kdo mě to teď, v devět hodin večer může potřebovat. Položím na umyvadlo onen gel na holení s tím, že započaté dnes ještě dokončím.
Šouravým krokem se blížím ke dveřím a otevírám. K mému údivu za nimi nikdo není, napadne mě, že třeba čekal moc dlouho, tak ještě vyběhnu na chodbu a vidím, jak nad schodištěm visí, na šňurce přivázaný, červený dopis. Chvíli uvažuji, zda-li je pro mě, ale vzhledem k tomu, že v mém podlaží už nikdo nebydlí, většina slušných lidí se totiž odstěhovala z domu, dokud to šlo. Zvědavost vítězí a já strhávám ze stropu provázek a na něm obálku.

Čech podle médií

17. ledna 2014 v 10:10


Televize, noviny či rádia nám denodenně servírují povětšinou absolutně nezajímavé informace. Informace pro dokonalý model pravého Čecha dle našich médií.

Správný Čech má za svůj životní vzor Láďu Hrušku, bojovníka za pravdu, ať už v Tescu nebo na veřejných záchodcích v Praze. Láďa se nebojí říci jakýkoliv názor narovinu a nedělá mu problém ani vaření, dají-li se tak jeho gastronomické pokusy vůbec nazývat.

Neméně významný vzor je Pohlreich. Zdenda je svéhlavý muž, oplývající nasprostlou slovní zásobou, říkající za každým druhým slovem ,,vole". I Zdenda je spasitel národa, objíždějící jednu restauraci za druhou. Za pomocí vulgarismů naučí vařit i člověka, který v životě neviděl vařečku a jen díky němu se lidé nebojí chodit do restaurací.

Každý Čech miluje bulvár, prosto je nutné mu pravidelně dodávat dostatek zpráv o tom, co zrovna dělá Ivetka Bartošová. Naši přátelé z televize navíc pro nás, Čechy, natáčejí zajímavé reportáže s různými celebritami, můžeme tak vidět, kam chodí běhat, večeřet,relaxovat či pít kávu kdejaká slavná osobnost českého showbusynesu, třeba takový Zdenda Pohlreich.

Pro budoucí gympláky

5. ledna 2014 v 14:04
Přechod z 9. třídy do prváku s sebou přinesl spoustu změn, jejichž výčet by dal na další článek, ale já vyberu jen ty nejdůležitější změny v mém dosavadním životě. Opustila jsem základku, úspěšně jsem absolvovala tanenčí kurz, pořídila jsem si psa, ostříhala jsem si vlasy a nastoupila jsem na gymnázium.
A dnes se tomu gymnáziu trochu pověnuji, možná že to bude článek přínosný pro ty, co by třeba na gympl po deváté třídě také chtěli, anebo to prostě bude článek zaseknutý v časoprostoru bez čtenáře, který by si ho přečetl.
Příběh jménem ,,střední škola" začíná vlastně už v 9. třídě, kdy si vybíráte, kam vůbec na školu půjdete. Pokud se nemýlím, tak v nejblížší době deváťáci podávají přihlášky na SŠ. Když přišel tento okamžik u mě, najednou jsem vůbec nevěděla, co vlastně chci na přihlášku napsat, ikdyž jsem to věděla nejméně 2 měsíce před, dostavil se takový ten pocit, kdy jsem se zamýšlela nad tím, jestli jsou to ty správné školy, co po zakončení studia budu umět a podobně.
Nakonec jsem na jednu z přihlášek rázně napsala Gymnázium Nová Paka, ale stále jsem měla před sebou tu druhou, úplně prázdnou, opět jsem přemýšlela nad tím, proč jsem pořádně nepromyslila i chemičku v Pardubicích a ve Dvoře, proč jsem se alespoň nebyla podívat na obchodce a proč jsem se tak pevně rozhodla pro to, že na obou přihláškách budu mít gymply.

Pád jeřába

24. dubna 2013 v 22:13
Můj úkol na sloh. Prosím o hodnocení. Mělo to být téma pohádka pro nehodné děti, ale asi jsem se rozepsala úplně jinam :D

Pád jeřába

Venku právě pršelo, kapky deště tancovali na střeše školy a vydávali různorodé zvuky. Děti se koukali z oken a pozorovali tu náhlou melu, co se venku seběhla. Napjatě stáli před okny, ukusujíc svačiny tleskali pokaždé, když se zablýskalo a vydešeně couvli o krok dozadu pokaždé, když se ozval burácívý hrom. Když už se zdálo, že je od oken nic nedostane, ozval se zvonek, který dával žákům najevo to, že přichází další hodina. Sotva dozvonilo, otevřeli se dveře a v nich stála paní profesorka Nagotová. Vyučovala zde na škole japonštinu a měla pověst dámy, která má respekt a zároveň ji děti mají rády. Žáci se zamručením odešli od oken a přešli ke svým lavicím. Taková parádní bouřka a oni se musí učit. Ale nedalo se nic dělat, paní Nagotová je neúprosná, běda tomu, kdo ji neposlechne.
DSC_2255

Líčení - Západ slunce na Byšičkách

24. března 2013 v 13:05

Líčení - Západ slunce na Byšičkách

Dnes byl věru krásný den. Blankytná obloha bez jedinného mráčku dopřála slunci nerušený výhled na naši zem. Zdálo se, že se doslova snaží poslat nám veškeré teplo které má, aby probudilo poslední jarní spáče, kteří chtíc nechtíc vyjdou ven a budou si užívat první letní den.
Jenže se blíží večer a já se vracím ze své procházky přes Byšička a je už skoro jisté, že než dojdu domů, krajina si oblékne potemnělý plášť noci. Proto vím, že není kam spěchat. Sedám si na opuštěnou, dřevěnou lavičku, která vypadá, jakoby se už smířila s tím, že jediné co kdy uvidí, budou zadnice lidí, co se na ní uvelebí.
Prohlížím si louky pode mnou, když tu mé oči uzřou na kostelíku se hřbitovem. Jindy krásné a vyhledáváné místo, je tu náhle stejně samo, jako já.
Zahledím se a pozoruji, jak se modrá obloha začíná barvit do krvavě rudé a oranžové. Ten pohled mi připomíná zbarvení popadaného listí na podzimní, neschrabané zahradě. Vytváří se pár mráčků, lehkých jako nadýchaná pírka, vznášející se oblohou. A za tím vím se posmutněle loudá, teď už ne tolik zářivé, slunce. Kdyby mělo obličej, určitě by mělo skleslý výraz, poněvadž končí jeho vláda nade dnem a oblohu už za pár minut vystřídá měsíc.
Když se znovu podívám na kostelík, už nevypadá ani trochu přátelsky. Poslední stíny ozařují budovu a hroby, které vytvářejí děsivé stíny. Ještě před chvíly toto místo vypadalo vystrašeně, ale nyní jsem vystrašená já. Poslední paprsky slunce dodávají Byšičkám kousek tajemna a kdyby člověk zůstal, třeba by mu pověděl i svá tajemství. Ale to bylo to poslední, co mě zajímalo, na tomto míste jsem se přestala cítit bezpečně.
Vyšel měsíc a spiklenecky mrkl na zbývající světlo, které záhy odešlo a zanechalo po sobě chlad a tmu. Zvedla jsem se z lavičky a popřála jí hodně štěstí v jejím úkolu, být dobrou lavičkou a vydala jsem se domů.
Z kopečka mi cesta krásně ubíhala a čím víc byl kostel i se s svým hřbitovem dál ode mě, tím víc jsem zpomalovala. Noční scenérii tozrážela má baterka, a tak jsem se bez zakopnutí či jiných komplikací, dostala v pořádku domů..

Ples pro hrocha

1. února 2013 v 19:05 | Aliyah
Tak jako na všechny předchozí deváťáky, tak i na nás čeká absolventský ples. Krásné šaty, skvělé účesy, předražené jídelní a nápojové lístky. Né že bych se netěšila, jen mi to přijde jako zbytečný humbuk. Zatímco předchozí deváťáci měli plesy v domě, kterému nikdo neřene jinak než-li čé-es-á-déčko, my musíme mít ples v novém hotelu. Jsou tam ubytování zejména arabové, takže jim tam budeme dělat šašky. Celý hotel je pro ty, co mají peníze na vyhazování a od toho se odvíjí i ceny pití, jídla.. Celkově je to snobské místo, kde se mi ani trošku nelíbí, jako vzhledově ano, ale prostě se tam necítím. Každopádně "holky z áčka" to strašně hrotí, mají krinolýni, rukavičky, šaty alá šlehačky (fujtajbl)... Mé přípravy jsou trochu jiné, včera jsem byla pro šaty, abych teda měla něco na sebe a potom moje vlasy, měla jsem jít ke kadeřnice, která mě učeše, ale dostala lístky do divadla a na mě se prostě vyprdla. Takže jsem si je dnes alespoň obarvila (dočervena) a něco na tý hlavě prostě uklohnim.

A stejnak tam až na rodiče nikdo nepřijde, všichni jsou do čé-es-á-déčka na hasičskej ples, tam je teprve zábava, ale já, já budu někde dělat pitomce, budu se vyklat na podpatcích, ve stylu hrocha a nakonec skončim na zemi...

Každopádně celkově je být deváťák fakt náročné. Vybírat třídní trika, ach ty hádky, snažit se o dobrý vysvědčení, ikdyž to nemá cenu, poněvadž z Čj zkrátka nelze získat jedničku. Měla jsem průměr 1,6, šla jsem na rétorickou i češtinářskou olympiádu, přečetla jsem nejvíc knížek ze třídy a stejnak nemám nárok na slušnou známku...
Do konce února musíme odevzat přihlášky (termín je dýl, ale naše učitelka na Vp je naštěstí důsledná natolik, že chce, abychom měli časové rezervy), v dubnu přijímačky na školy, kam jsme si podali přihlášky.

Potom nás čeká akademie a rozloučení s deváťáky, na tu akademii asi zatančíme moskau, poněvadž se na ničem jiným neschodneme, ostatně na moskau se taky neschodne celá třída, ale alespoň někdo.

V červnu nás čeká vodácký kurz, takže pokud se vám v červnu nebudu ozývat, a potom se neozvu už vůbec, asi jsem 2000 km pod povrchem zemským a plavu s dinosaury. A v červenci největší zlo, taneční. Já neumim tancovat, nikdy mi to nešlo a nepůjde. Takže jestli tento rok přežiji, přežiji už všechno.

O prázdninách plánujeme objíždět opustěné stavby v okolí a dokumentovat historii našeho města a po prázninách mě čeká ta nejlepší věc, pojedu s bratrem do Anglie, sic netuším, jak mě někdo dostane do letadla, ale to teď řešit nebudu :D .

Loučí se vaše totálně vynervovaná Lili Putánová

Pohádka o české zemi

29. ledna 2013 v 21:38
Byla, nebyla jedna zemička, která ležela na kontinentu zvaný Evropa. Nacházela se v jejím srdci. Tato země nebyla obyčejná, byla kouzelná. V krabicích od vína se jednomu člověku objevilo 7 miliónů, jinde se zase dostala k moci žena, která v životě neviděla prak, na post ministrině obrany, zemi vládl král, který na rozloučenou se svou vládou dal nějakým občanům možnost, opustit hladomorny a šatlavy a sudí se pár dní nezastavili. Ale když tento prezident končil, musela se za něj najít náhrada. Inu rozhodlo se, že nového vládce si zvolí lidé samotní. To v zemi způsobilo nadšení, občané se radovali, že je osud země v jejich rukou.

Do voleb se přihlásili kandidáté ze všech koutů země, na svých povozech dorazili do hlavního města Prahy, aby udávali své názory. Přijel kníže, zeman, ale i Avatar a japonec. Avšak mocní z vlády věděli, co by jim udělal japonec za paseku a že by poslal nejspíš všechny za panem, který objevil již zmíněné miliony,do šatlavy, tak rozhodli, že se voleb účastnit nebude. Pan z Moravy pečlivě zkoumal záměry všech kandidátů, sem tam někdo řekl co neměl, někdo sliboval nemožné. Den co den přijížděli do Prahy jiní kandidáti až byl poslední den před volbami.

V den voleb se občané zahalili do kabátů a vydali se k volebním urnám, aby vhodili listinu se jménem kandidáta, který jim byl nejsimpatičtější. Druhý den se rozhodlo, že v druhém kole bude bojovat kníže proti zemanovi. Zeman z Vysočiny vsázel na lži a na to, jaký je čech. Kníže odolával útokům a zachovával si svou čest a noblesu. Národ se v té zemičce rozdělil na 2 tábory. Špína se házela ze strany na stranu. Jedni argumentovali tím, že kníže neumí mluvit, druzí vzpomínali zemanovu výpravu za krokodýly.

Vše se vyústilo v den voleb, kdy se celá zem dozvěděla, že novým prezidentem se stal zeman z Vysočiny, zatímco jiní jásali, druzí byli naštvaní. Na hrad se chystal muž, který holdoval alkoholu, zejména Becherově vodě, post první dámy zástávala spíše jeho, médii zpitvořená dcera a tak si tento stát hnil dalších 5 let, dokud se všichni nesetkali s knížetem v lepších časech..

Věděli jste že... (2)

2. ledna 2013 v 11:35
  1. Baterie byla objevena díky žabímu stehýnku?
  2. Země váží 600 bilionů tun?
  3. Albert Einstein prý nikdy nenosil ponožky?
  4. Kečup byl v roce 1850 prodáván jako lék?
  5. Většina prachu v domě je tvořena z mrtvé kůže?
  6. Jediná země, která nabízí poštovní služba zdarma je Andora?
  7. Z důvodů hladovění na světě umírá každé druhé dítě?
  8. Největší číslo tsentilon má za jedničkou 600 nul?
  9. V Americe proběhnou každý den 3 operace změny pohlaví?
  10. V Persii jsou povinným svatebním darem šachy?
  11. Všechny hodiny ve filmu Pulp Fiction ukazují 4:20?
  12. Duchové ve hře Pac Man se jmenovali Inky, Blinky, Pinky a Clyde?

Věděli jste že...

18. prosince 2012 v 17:26
  1. Mayský kalendář je rozdělený na 13 baktúnú a 21. prosince by měl být celý tento 144 000 dnů dlouhý cyklus dospět ke svému konci?
  2. Otík ve filmu Vesničko má, středisková se měl původně jmenovat Plachťák?
  3. Marie Terezie měla 16 dětí?
  4. Přibližně každých 100 dní nám vypadává z horního víčka 150-200 řas?
  5. V havajštině končí každé slovo na A a abeceda má jen 12 písmen?
  6. Šance, že se někdo narodí na přestupný den (29.února) je 1 ku 1461?
  7. Léto na planetě Uran trvá 21 pozemských let? (nutno dodat že takto je tu dlouhá i zima)
  8. V jednom kilogramu citrónů je více cukru než-li v jednom kilogramu jahod?
  9. V Brooklinu mají zákon na to, že osli nesmí přenocovat ve vaně?
  10. Nejrychlejší kamera na světě dokáže zachytit 6 miliónů snímků za vteřinu?
  11. Největší hřbitov je v Hamburku a pochován je tu téměř milion lidí?
  12. První císařský řez na živé ženě byl proveden v roice 1500?

Proč nemůžu být zloděj?

17. prosince 2012 v 9:34
Jsem v deváté třídě a tím pádem si musím vybrat, kam se bude dále klikatit cesta mého života.

Jako malá jsem chtěla být učitelka, ale poté, co jsem šla do školy a vlastně spíš už na druhý stupeň a viděla jsem jaký jsou děti zvířata, rozmyslela jsem si to..
Vidina kariéra učitelky tedy padla a jako další z povolání, co jsem chtěla dělat byla letuška. Ovšem i v tom je nějaký problém a to pro letectví celkem zásadní problém, bojím se lítat, takže tudy cesta také nevede.
Vždy mě také lákalo být spisovatelkou, už odmala jsem něco psala, a když jsem ještě neuměla psát, vyprávěla jsem příběhy mamce, nebo je kreslila a ségra psala to, co jsem diktovala. Tady je taky docela velký problém, nevěřím si, že to dokážu a když není víra, člověk se na to časem vyexkrementuje (abych byla slušná) . Takže prostě budu muset věřit a třeba to dopadne...
Ze zločinné dráhy jsem uvažovala nad zlodějem, ALE jsou tu nějaké dá se říci slepé uličky.
  1. Kdybych musela například z obchodu utíkat, tak bych neutíkala, neboť můj běh je na rychlostní úrovni kousek pod šnekem a stupínek nad želvou.
  2. Když bych neutíkala a nechtěla vzbudit pozornost jednoduše bych ji vzbudila. Když se snažím být nenápadná, třeba jako James Bond, dopadá to velice nepovedeně a každý najednou ví o mé existenci, přestože by si mě jindy nikdo nevšiml :D
  3. Kamery .... Nejde o to že bych se jich bála, nebo tak něco, ale nejspíš bych do nich asi začala mávat, poněvadž když už jsem zloděj a byla bych v televizi, použili by záběry z bezpečnostní kamery a tam bych byla jak jinak než já, jak mávám, ideálně s ukradeným zbožím v ruce..
Ok zloděj taky nebudu

Ve vesmíru je život! MUSÍ!

16. prosince 2012 v 22:35
Včera jsem se večer zapovídala se ségřiným přítelem, povídali jsme si o vesmíru, jako jsem to tenkrát dělávala s tátou, a došla řeč i na UFO.

Já na tyto věci dost veřím, ráda si čtu různé články o tomto fenoménu a teď jsem si pořídila speciál Enigmy o UFO, plný konspiračních teorií, které jsou až moc předsvědčivé. Když nad tím člověk přemýšlí, vesmír musí být obrovský, ba i víc, nedá se to popsat, protože nikdo nezná pravdu, náš mozek to nedokáže pobrat, protože pro to nemá žádné vysvětlení a v tak velkém a nepobrabádaném prostoru je život a možná i podobný jako na naší miniplanetě Zemi.

Před miliony lety, když vznikaly první jeskynní malby, nebyl člověk chytrý, jediné co denně vídal byl jeho kopí a jeskyně kde bydlel. Jenže kde se vzal, tu se vzal na jeskynních malbách létající stroj a dokonce vedle něj stojí lidé v kostýmech, které až moc připomínají skafandry! A teď mi řekněte, jak ti lidé s tak nízkou inteligencí najednou vedle bůvolů a mamutů nakreslili toto.

Všechno na světě, ve vesmíru je založeno na jednoduchých principech, když něco vidím, nakreslím to, zkuste mi namalovat karmachax, jisteže nevíte co to je, jak to vypadá a tím pádem to v životě nenakreslíte a stejně tak by pračlověci nenakreslili něco, co by v životě neviděli. Později se možná takovéto návštěvy spojovaly s příchody bohů z nebe. Je to tak jednoduché.. A stejně tak i hliněné figurky, které návštěvníky z jiných planet až moc připomínají...

Představuji mou novou hru DIVADLAND

4. prosince 2012 v 12:45
Ahoj, už nějakou dobu připravuji on-line hru.. Ráda bych si s tím graficky víc pohrála , ale na ntb mi to moc nešlo, ale i tak si nemyslím, že by to bylo nějak hrozné.
A o co tedy jde?
Hra se jmenuje DIVADLAND, stanete se zde začínající herečkou (kluci by to stejně nehráli a kdyby zájem byl, mohu mužské role přidat), hledáte své první role v komparzech, chodíte na kurzy herectví, podepisujete první autogramy.
Až budete lepší a lepší, budete si moci vybírat zaměření a dokonce hrát i ve slavných pořadech a filmech nejdříve v ČR (Parťáci, Ordinace v růžovém sadě, Vratné petky, Kvašky) a poté i v zahraničí (James blond, Terie velké rány, Jak jsem poznal vaši tetu, Muzikál z prostřední)
Nebo se můžete stát moderátory či reportéry, je to jen na vás, kam se chcete dostat a jak vysoké cíle si dáte, hlavně nesmíte zapomenout že sláva je pomíjivá a proto musíte dále hrát i na vrcholu své kariéry, protože usnout na vavřínech se nevyplácí a po čase na vás lidé zapomenou.
Samozřejmě je k dispozici i obchodní centrum, které se v budoucnu rozroste o spoutu obchodů a budete si zde moci koupit i nějaké nové účesy (propracovanější než-li základní, hned jak budu mít čas je vytvořit), také si budete pronajímat byty, zkrátka snad vás hra zaujme a rádi si do tohoto světa plného možností ponoříte :)
Tady můžete začít hrát :) -> http://divadland.blog.cz/


Táta

21. listopadu 2012 v 17:59
Už to ze sebe musím nějak dostat, trápí mě to už dlouho a potřebuju se s tím někomu svěřit, vypsat se z toho.

Když jsem byla ve 4. třídě, můj táta ležel v nemocnici. Lékaři mu zjistili rakovinu, věřila jsem že ho vyléčí, testovali na něm nějaké švédské léky, které by měly léčit rakovinu a můj táta by měl být mezi těmi šťastlivci, které zachrání mezi prvními. Ale zázrak se nekonal, místo toho můj táta chátral, ležel v nemocnici a ze začátku byl samá srandička, prostě dělala že nic, asi proto aby nás nestresoval. Pamatuji si, jak jsem do nemocnice nechtěla jezdit, protože to tam na mě nepůsobilo dobře, přecijenom malá holka mezi lidmi co umírají, to se podepsalo i na mé psychice, takže jsem po takových návštěvách někdy ani nešla do školy a ležela jsem celý den v posteli...

Měsíce ubíhaly a sem tam nám půjčili tátu domů. Bydleli jsme na vesnici a na zahradě jsme měli obří lípu, táta ji miloval, vždy pod ní sedával a já s ním. Povídali jsme si o letadlech, o vesmíru, o UFO, o technice, můj táta měl takové věci moc rád.. Tenkrát jsem ještě tolik nechápala, jakou námahu mu způsobuje každý pohyb a tak jsem si vždy přála jediné, aby si se mnou vyráběl něco ze dřeva, měli jsme doma spoustu nářadí a podobných věcí, dodnes mám dokonce jeden z výrobků, rozcestník na kterém je napsáno "kuchyň" a "obívák" . Jenže tátovi nebylo čím dál časteji dobře a tak mi vždy řekl, že si něco vyrobíme jindy. Taky to bylo proto, že mu chyběli krevní destičky a například takové říznutí pilkou by znamenalo vykrvácení.

Jednoho dne tátu bolelo břicho a tak jsme ho odvezli do nemocnice a už tam zůstal. Jezdili jsme za ním každý den, pamatuji si na to když mi mamka řekla ,,Dej tátovi ruku bude moc rád" , to už byl pod tak silných tlakem prášků, že vnímal jen něco a to podání ruky mu vykouzlilo úsměv na tváři, možná naposledy. Návštěvy už nebyly veselé, nebylo se čemu smát, ani táta se nesmál, už ani pomalu nemluvil, ale věděla jsem jak byl pyšný na to, že hraju na housle a jaké pěkné mám známky ve škole. Ale nepochválil mi to, nešlo mu to, ale vím že na mě byl hrdý, jelikož když byl ještě zdraví, každému o mě vyprávěl.

Přišel pochmurný podzim a já byla na víkend u sestry. Ten den jsme byli s ní a s jejím přítelem v restauraci ve městě kde ležel táta, tak jsme ho byli navštívit. Poté jsme šli na jídlo a užívali večera. Ráno jela mamka s bráchou za tátou do nemocnice, ale ten už tam nebyl, večer, chvilku po naší navštěvě umřel. Ale to jsme se sestrou nevěděli, do rána jsem totiž spala, společně s mojí druhou sestrou u ní. Seděli jsme u televize, když tu náhle zazvonil telefon, sestra odešla v slzách do vedlejší místnosti a já a má druhá sestra jsme hned pochopili co se děje... Celý den jsme probrečeli jedná druhé v náruči společně s příteli mých sester... Seděli jsme a věděli, že je konec, že to nevrátíme....

Toho dne nás odvážela sestra domů. Když jsme dorazili vzpomněla jsem si na jedinné a to na to, že právě teď můj táta letí concordem (letadlem které obdivoval) do nebe a že tam bude s dědečkem sedět v nebeské hospodě a pít pivo, mít se dobře, zdravý a nezničený léky a že se tam nahoře za nějaká ty léta potkáme a už nás nic nerozdělí...

MotorTechna Brno

21. října 2012 v 19:16
Včera jsme vyrazili do Brna na jednu z nejlepších burz, na Brněnské výstaviště. Vážně jsem se těšila a tak mi ani nevadilo vstávat brzy ráno, abychom na 8mou byli v Brně... Cesta krásně uběhla, takže jsme v Brně byli coby dup. Byla jsem vážně nadšená spousta lidí a stánků, tak to má být :) . No každopádně od bráchy jsem dostala 200,- na to, abych mu koupila nějaká autíčka, nemyslete si, že ve 35ti si s nimi hraje. Sbírá taková ta z 80tých let a ta jsou pěkně cenná, takže jsem měla oči jako ostříž a sledovala jsem co se dá koupit. Navíc mě bavilo smlouvat, takže pohoda i cenově. Sama jsem si koupila foťák za 100,- vypadá to na nějaký starší kousek, takže ve čtvrtek zajedu do Jičína ještě s Flexaretem a kupou otázek, kvůli Cameře Obscuře, do fotocentra a uvidím jak dopadnu... No výlet to byl krásný a asi poslední burza v roce na kterou jsme jeli a opravdu se podařila (oproti Mannheimu nebo Kladnu)..¨

Veteráni

27. srpna 2012 v 8:54
Když jsem byla malá obdivovala jsem spoustu věcí například panenky, plyšáky a další podobné věci. Ale nejvíc ze všeho se mi líbila stará auta. Tenkrát visel na obecní desce plagát a na něm oznámení, že budou vesnicí projíždět veteráni. Mamka mi přečetla kdy se tak bude dít (ještě jsem neuměla číst) a já jsem onen den div nevisela na brance, abych měla ten nejlepší výhled. Jakmile nějaké auto projíždělo, mávala jsem a ti lidé z toho auta mi mávali také a dokonce mi i někdy zatroubili.
Jednou, když mi bylo tušim 8 let přišlo něco, co mi doopravdy změnilo život. Ségra vyjednala s mamkou, že mě vezme na výlet společně s jejím přítelem. O jaký výlet se ale mělo jednat, to mě ani ve snu nenapadlo. Ségra mi dovezla šaty ať si je zkusím, ty šaty byly jako ze 30. let. Potom mi řekla že je budu potřebovat, protože mě chce vzít na veteránskou Rallye do Beskyd (což je pro nás druhý konec republiky), jelikož její přítel si splnil sen a pořídil si Tatrovku (první si koupil už ve 13ti, ale ta je nepojízdná, musí se renovovat), takže se pojedeme svézt na veteránskou rallye.

Pamatuji si jaký to byl pocit, když jsem seděla v tom autě a plnil se mi můj sen, najednou jsem byla v kolektivu lidí, kteří mají rádi stará auta a já se na jejich auta mohla koukat a koukat, nemusela jsem čekat na žádný brance a mávat, teď jsem byla v cetru dění. Když jsme vyjeli, všude stáli lidé a mávali a měli radost, že nás vidí, stejně tak jsem na tom dřívě byla i já a teď jsem byla na druhé straně, lidé mávali nám a já jim. V každé vesničce stáli nebo seděli děti i dospělí a sledovali, co to projíždí okolo.

Od té doby už uběhlo 8 let, v pátek pojedeme po 8. do Beskyd, přesně tam kde jsme byli s Tatrou poprvé, ale až na jeden rozdíl, nepojedeme jedním autem, ale dvěma a ještě povezeme na vleku Tatru jednomu pánovi, který se řadí k nejstarším účastníkům podobných srazů (je mu něco málo pod 90).

Ale nejezdíme jen do Beskyd, několikrát už jsme byli i na Ryllye Křivonoska, Veteránem Českým rájem a na Hanácké okruh.

Vetáni, zejména Tatry se už staly součástí mého života a doufám, že až budu starší, budu moct usednout za volant a zkusit si auto řídit, což ale bude trochu těžší, protože Tatra má brzdy jen na zadní kola, takže takové auto ubrzdnit, chce značnou dávku umu, další věcí je startování, k tomu je totiž zapotřebí síla, jelikož se startuje klikou, ale držte mi palce ať to někdy zvládnu :)

Co jsem zažila za 15 let

9. srpna 2012 v 9:04
Přesně před 15ti lety jsem se narodila, za těch 15 let jsem stihla opravdu spoustu věcí, z malého mimnka vyrostl skoro dospělý člověk, který má své mouchy, je svůj.

Králík
Pamatuji si na své dětství, jak jsem vyrůstala v jedné vesnici, neměla jsem tam žádné kamarády, nikdo v mém věku tam nebyl, jenom já a moje rodina. Pamatuji si na to jak jsem jako malá vzala kožešinu právě staženého králika a celý den jsem ji nechtěla vydat, protože prostě byla moje, vzpomínám na to, jak mě naši honili po zahradě, ale ne, já utíkala, tak to vzdali a s Večerníčkem jsem sama přišla, jelikož pohádku o medvídkách jsem nemohla zaměškat ani kvůli králíkovi.

Kyti v nose
Když jsem byla malá, měla jsem párkrát na mále. Jednou jsme sbírali bylinky, abychom si je mohli usušit na čaj a já našla krásnou sedmikrásku. Chtěla jsem přičichnout jak voní, ale nic jsem necítila, tak jsem si ji nacpala do nosu, ani pak jsem nepostřehla žádnou vůni, snažila jsem se ji tedy vyndat, ale nepovedlo se, domů jsem přišla se slovy ,,Kyti v nose", mamka nevěřícně koukla do mého nosu, na nic se nečekalo a už mě brácha vezl na pohotovost, kde mi to vytáhli. Teď to píši a směji se tomu, ale tenkrát mi do smíchu opravdu nebylo.

Hnusný Ken
Asi nejvíc z celého dětství je mi líto jedné věci. Naše rodina neměla zrovna moc peněž, ale i tak byli všichni úžasní, měla jsem 3 dospělé sourozence, 2 sestry a bratra a ty se o mě starali společně s tátou a mámou jako o vlastní dceru. Jednou mi ségra (starší) koupila Kena, opravdové od Mattela, musel stát majland, měl kudrnaté vlasy a vypracované tělo. Ségra mi ho s velkou slávou dala a já? Řekla jsem že je hnusnej, že vypadá jak Michael Jacskon, že se mi nelíbí ty vlasy, prostě to ode mě bylo vážně hnusný, doteďka mě to mrzí, sestra na to třeba zapomněla, ale mě to prostě tíží dál.

Auta
Jako malá jsem hodně žila auty, možná proto, že můj brácha je měl rád a strasně pěkně je kreslil, vypadali jako opravdový, vždycky jsem za ním přišla a řekla mu jak by mělo moje auto vypadat a on ho nakreslil. Měli jsme i opravdová auta, například jednou jsme jeli na nákup a zadřel se nám trabant. Jeden pán nám nabídl, že nás doveze alespoň na autobusák. Já jsem začala bulet, že jinim autem nejedu, tenkrát jsem totiž měla tokové období, že jsem nechtěla jezdit ničím jiným, než našim autem. Nakonec to nějak dopadlo a my se dostali domů.

Lípa
Od dětsví miluji jednu věc, lípu na naší zahradě (teď už bývalé), s tátou jsme pod ní sedávali a povídali si o letadlech a o lodích. Udělali jsme si tam takové místo kde jsme vždy vyráběla něco ze dřeva, táta mi pomáhal, vyrobili jsme různé věci, rozcestník, hrábě a další věci.. Nejvíc mě mrzelo, když už byl táta nemocný a já se ho ptala, jestli si zase něco vyrobíme. Jenže tenkrát už to nešlo, řekl že mu není dobře a že je unavený. Taky prý měl něco s krví, prý kdyby se říznul, vykrvácel by, protože neměl dostatek krevních destiček, které by krev zastavili. Bylo to takový smutný, sedět pod lípou a povídat si, tentokrát už to ale nebylo takové, jako předtím. A pak už to bylo jenom horší...

Dědeček
Jako malá jsem s tátou chodila za jedním starým pánem, který bydlel úplně sám v takovém pěkném domku. Hned jsem si z něho udělala svého dědečka, chodila jsem k němu, dělali jsme veliké bramboráky, na ty nikdy nezapomenu, vždycky nám nosil věnečky, tedy hlavně mně. Trávila jsem u něj dost času a doma jsem žadonila, abych tam mohla být déle a déle. Měla jsem ho opravdu ráda, více než opravdové dědečky, no teď už i tento dědeček pije nebeské pivo, v nebeské hospodě a s mým tátou.

Veteráni
Jako malou mě fascinovala stará auta, pamatuji jak jsem div nevisela na brance abych jim pěkně zamávala když jeli okola, například v rámci nějaké akce. Hrozně se mi to líbilo, obzvlášť když mě řidiči viděli, zamávali mi a někdy dokonce i zatroubili. Nikdy mě nenapadlo, že jednou takhle bude někdo mávat nám, jednou jsem se totiž dozvěděla že ségry přítel podobné auto vlastní, oba si řekli že mě vezmou na výlet, rovnou do Beskyd na veteránskou Rallye. Byla jsem unešená tím, jak jsem seděla v tom nádherném starém autě, které vonělo dřevem a benzínem. Letos pojedeme na tuto rallye už po 8mé a veteráni se stali velikou součástí mého života. Mezitím jsme objevili i další srazy a tam se ročně svezeme tak 3-5x, vždycky se strašně těšim a doteď mě to nadšení neopustilo :) Za ty roky jsme si pořídila další Tatru, takže teď mám dokonce na výběr, jakou chci kdy jet :D

To byly asi ty největší vzpomínky mého života, jisteže jich je víc, ale asi jsem si na ně nevzpomněla, tím pádem už nejsou tak důležité

Kočka

5. srpna 2012 v 18:15
,,Micu, tak jsem se ti vrátila, pojď ke mně." volám na svoji kočku pokaždé, když přijdu domů, ať už jsem byla pryč dlouho, nebo chvilku. A Micu? Micu sedí, kouká a určitě si myslí něco ve stylu ,,Co ta holka zas chce, proč se mi neklaní za to, jak jsem boží, geniální." Proto k ní jdu blíž, tentokrát se zaručeným trikem, jak ji alespoň vzdát hold, a to tak, že přistoupím k jejímu lóži a začnu ji vykládat jak je boží a jak se mi po ní stýskalo, a že nebýt jí, určitě by už neexistoval na planetě Zemi život, jelikož ona je tak boží, že všechny chyby lidí napravuje pouze tím, jaká je. Když jí tedy všechno vypovím, většinou následuje rychlé vyklizení bojiště a stáhnutí se někam za gauč, kam se zkrátka nedostanu, jen jí z té tmy za sedačkou svítí oči, ve kterých úplně vidím to, jakou radost jí dělá, že se honím jak blbec pouze kvůli ní. No většinou hned vyleze a vítací rituál pokračuje.

Jak jistě víte i vy, kteří kočku nemáte, takové soužití s tímto geniálním tvorem je velice složité. Nejraději byste svoji kočku umačkali láskou, ale zároveň k ní máte takový respekt, že pouhé šáhnutí musí být opravdu nezbytně nutné, jelikož zbytečné hlazení je jako dráždění hada bosou nohou, no ono i to nezbytné pohlazení je snad to nejhoší co si můžete dovolit k její výsosti, ale ona výsost by si měla uvědomit že ji živíte, což takto paličatým tvorům zkrátka nedojde.

Největší pohlazení na duši je ale to, když kočka sama od sebe přijde a sedne si vám na klín a spokojeně vrní, dokonce se nechá i hladit. Takový okamžik je k nezaplacení, připadáte si jako kdybyste byly poctěni samotnou přírodou, je to jako kdyby si vás pozvala britská královně na pravý anglický čaj o páté, je to takový pocit, jako kdybyste zdolali Mount Everest a tyto pocity vám dokáže vynahradit jedinně kočka, žádný pes, to je sice přítel člověka, ale ten jde za každým, zato přízeň kočky si musíte zasloužit, je to odměna, není to jen tak.

Samozřejmostí také je kočku řádně zabavit, jistěže jen ve chvílích, kdy to sama vyžaduje, zábava v nevhodnou chvlíi, například když kočka přemýšlí nad významem vesmíru, či nad tím, proč má její škrábadlo modrou barvu, to ji dokáže opravdu rozčílit a rovnou si vysloužíte pár škrábanců na ruku, či na místo, které bylo pro kočky nejdosažitelnější. Hraní s kočkou je taková alchymie, taková metoda "pokus omyl", někdy se trefíte do času, kdy se vaše kočka extrémně nudí a to pak hraní s radostí přijme. Ale úplně nejjistější je to, když počkáte na večer, až se kočka pořádně vyhajá a bude mít dost energie, ona pak přijde k vaší posteli a začne mňoukat, což je jasným signálem pro to, že se kočka nudí a jelikož jste si v 11 večer nevšimli, že je řádně vyspalá, vzbudí si vás. A vám nezbývá nic jiného, než vylézt z postele, vzít koččinu hračku a začít si s ní hrát, ideálně jí házet oblíbený provázek, který s nadšením chytá. A pokud má náladu jen na to, že si hrát nechce, ale chce se bavit, musíte vzít hračku (např. myšičku) a kroužit s ní okolo její hlavy, což bude kočka sledovat s kamenným výrazem v obličeji a bude si myslet něco ve stylu ,, Bože ti lidi jsou tak tupý" a jako třešničku na dortu si pomyslí ,, Ještě že já jsem tak geniální"....

Geniální genialita geniality

30. července 2012 v 20:15
Genialita je svým způsobem negeniální věc, protože geniální člověk je většinou natolik geniální, že je okolím označovám za naprosto negeniálního, což je samo o sobě geniální...

Tak jsem se do toho už na začátku zamotala a teď to všechno uvedu na pravou míru, abyste pochopili jak genialitu beru já.
Geniální věcí je pro mě v podstatě to, na co byste vy sami nepřišli. Například taková obyčejná izolepa je naprosto geniální, jelikož nikdo negeniální by ji nevymyslel, takže se dá vlastně hovořit o něčem, co geniální je. Přecijenom se jedná o pouhou izolepu a přesto ji používají denně milióny lidí, na řešení nejrůznějších problémů, kterého ho cestou životem potkali.

Ale geniální není jen izolepa, to byl jen takový příklad, geniální je i člověk, je to prostě někdo, kdo je natolik inteligentní, až je to geniální. Ale takový geniální člověk může být bohužel označovám za blázna, jelikož tím jak je chytrý, je vlastně úplně hloupý a nedokáže žít tak, jako ostatní lidé, jestli jsou ostatní normální, to se říct nedá, jelikož normální je jen samotný člověk a ostatní lidé jsou nenormální, protože jsou jiní než daná osoba. Takže genialita je vlastně něco jako normálnost, nedá se tak nazvat určitý člověk, poněvadž pro člověka o kterém říkáme, že je geniální, jsme zase geniální my, jelikož uvažujeme jinak než on a tím pádem je to pro něho naprosto geniální, jelikož jeho mozek pracuje jinak než náš, a tak to je s každým člověkem.

Každý z nás je geniální, jelikož genialita není norma, která by se dala nastavit, je to něco, co možná existuje a možná ne, je to pomyslná laťka mezi naprosto obyčejnou věcí a věcí která už normální není a to je to, co tvoří genialitu geniální. Je to jedinečnost toho, že jsme každý jiný, jinak uvažujeme, jiank se chováme a každý krok našeho života je geniální, jelikož ho nikdo neudělá stejně geniálně jako vy..

Genialita tedy není jen tak nějaký pojem, je to pojem který je geniální a naprosto geniální na něm je jeho geniálnost a rozmanist druhů geniality a jejího podaní.

Jo a kdybych měla napsat jedinou věc která je naprosto geniální je pro mě Partička :)

Partička na vzduchu

29. července 2012 v 3:18
Tak jsem přijela z Konopiště, no musim říct že jsem se ještě nikdy neválela s takovou energií smíchy po zemi :). Každopádně to bylo naprosto luxusní, úžasný, dokonalý. Sice nám pršelo, ale pláštěnky to jistila :) Dnes přidám jen jedno video ze vzduchu a zítra asi fotky a další videa

Co se stalo a stane tento týden

20. července 2012 v 7:35
Zdravím, tak jsem zase na pár hodin doma a ráda bych sepsala co se stalo a co se ještě stane, tím tedy nechci říct že jsem vědma, či nějaká podobná hejhula, ale vím to, protože už je to domluvené

Tento týden byl takový smutný, byl to týden po táboře (o tom mimochodem taky napíšu), takže mi všechno tak nějak chybělo. Navíc byla ségra nemocná tak jsem u ní byla od neděle do čtvrtka a pomáhala jsem jí s dětma. Ale aby tento týden nebyl laděn jen smutně, stalo se mi něco skvělého, pojedu na vzduch. (hned vysvětlím) Jestli znáte televizi óčko, je tam takovej pořad mixxxér a když se tam dovoláte, můžete vyhrát nějaký pěkný dárek. Já se tam dovolala asi 2x jednou jsem si vzala CD Katy Perry, podruhé Lucku Bílou. No a teď na začátku říkali, co je za ceny a najednou slyšim slovo Partička. Ani jsem nemusela čekat na to co to je, bylo mi to jedno, vzala jsem do ruky telefon a už jsem volala. Ani by mě nenapadlo, že mě za pár vteřin po tom zavolají zpět, že mě vybrali a že mi 2 lístky na Partičku na vzduchu budou říkat pane. Mám takovou radost, protože jsem tam nemohla jet, právě proto, že cena lístku (600,-) + doprava, to už by nebyla jen tak sranda, padlo to. Ale když jsem dala lístek kamarádce a její rodiče mě tam za to taky vezmou, není ro řešit, jenom si musim sehnat gumáky a mou milovanou pláštěnku (ironie), kterou jsem musela tahat na všechny výlety se školkou, to víte, kdyby pršelo...

A co se stane? Za pár hodin vyrážíme na akci, která se koná jednou za 2 roky a jmenuje se ,,Hanácké okruh" a jde o akci s veteránama na kterou se těšim jako kosmonaut na cestu na měsíc. No prostě je to to njelepší co může být. Bude tam letos 100 aut do roku ....... asi 1945, my tam jedete se třema tatrama, 2 naše a jednu vezeme známému. Pak sem přidám nějaké ty fotky veteránů, až přijedu, možná fotodeníček z cest.. Každopádně jedeme do Olomouce a zítra tam bude i nějaká výstava, tak kdo tam třeba bydlíte, přijďte se podívat :)

Jinak držte mi palce, abychom vzali psa, poněvadž segra Milunu brát nechce, ale já jo, no znáte to, když se podíváte psovi do těch jeho očí a vidíte, ten smutek, že nepojede na výlet. No to jí nemůžeme udělat! :D Takže Miluška jede a konec, vždyť já ji zase ohlídám :)

Jo a rozesmál mě můj synovec, je mu 2 a půl a co člověk řekne zopakuje. No a mi ségře Jitce říkáme že je kráva, podle filmu Na samotě u lesa, kde zazní hláška ,, Jitko, krávo!", no Víťánek to někde pochytil, a když jsme se ptali, co je strjda Péťa řekl ,,kluk", babička z bělohradu ,,holka", tata Jitka ,,kráva". A to ani není všechno co umí, člověku něco ulítne a on je hned jak papoušek, takže když mě sekla kočka řekla jsem jí že je, no to psát nebudu, domyslíte si, a Víťánek chodil a říkal ,,či či **** či či ****", je to holt těžký dávat pozor na pusu no, ale na jednu stranu, aspoň se nebude mít ve školce čemu divit, tam už jsou jiní experti a to co řeší oni ve školce, to jsme řešili my až někde ve 3. třídě...

FOTO: Klobásy z LIDLU nebrat!

7. července 2012 v 21:54
Jen vás chci varovat, v Lidlu se předvedli a zase dali do oběhu úžasnou mňamku, kterou jsme dnes grilovali. Pro nějakou tu ilustraci přikládám i fotky té mňamózy která má mít údajně 80% masa, avšak libový kousíček jsme museli chvilku hledat. Je to samej hnus, špek a kousky švestek, které tam být měli, takže ty tam byly dobře. Ale jíst se to vážně nedalo a za 80,- se dá sehnat daleko lepší dobrůtka pro rodinnou grilovačku. Nevim co to má být, ale jídlo, které by bylo chutné to rozhodně není, tak jenom až budete přemýšlet co hodíte do košíku, neberte to, jinak budete opravdu zklamaní.
Vypadá lákavě, že?
 
 

Reklama


Rubriky